You are here

Národní kontaktní místa

National Focal Points

Agentura EU-OSHA má v každém členském státě národní kontaktní místo, jehož kontaktní údaje jsou volně k dispozici.

Kontaktní místa jmenuje každá vláda oficiálními zástupci agentury EU-OSHA v dané zemi. Obvykle se jedná o příslušné vnitrostátní orgány pro oblast BOZP, které jsou hlavními subjekty podílejícími se na provádění pracovních programů agentury EU-OSHA.

Jaký je právní základ pro národní kontaktní místa?

Nařízení Rady (ES) č. 2062/94 ze dne 18. července 1994 o zřízení Evropské agentury pro bezpečnost a ochranu zdraví při práci vyžaduje zřízení národního kontaktního místa, které bude příslušným vnitrostátním orgánem nebo vnitrostátní institucí jmenovanou příslušným členským státem.

Národní kontaktní místo je povinné přihlížet k názoru sociálních partnerů na vnitrostátní úrovni v souladu s vnitrostátními právními předpisy nebo praxí.

Jak národní kontaktní místa pracují?

Všechna kontaktní místa řídí svou vlastní tripartitní síť, kterou tvoří orgány státní správy a zástupci organizací zaměstnanců a zaměstnavatelů. Národní síť odráží situaci členského státu a nezřizuje ji agentura EU-OSHA.

Tato síť přispívá k práci agentury EU-OSHA a představuje mechanismus k předávání produktů a informací zainteresovaným subjektům na vnitrostátní úrovni. Kontaktní místa se navíc aktivně podílejí na přípravě a realizaci kampaní agentury EU-OSHA i na jmenování národních odborníků do skupin agentury a jejich přihlašování na semináře agentury.

Jak je to u nečlenských států?

Norsko, Island a Lichtenštejnsko mají jako země EHP také národní kontaktní místa, které se plně účastní činnosti sítě kontaktních míst agentury EU-OSHA. K těmto zemím se v rámci sítě přistupuje stejným způsobem jako ke členským státům. Na činnosti sítě kontaktních míst agentury EU-OSHA se rovněž podílí Švýcarsko jakožto země ESVO.

Agentura EU-OSHA podporuje národní kontaktní místa také v zemích, na něž se vztahuje nástroj předvstupní pomoci (NPP), jmenovitě v Bývalé jugoslávské republice Makedonii, Turecku, Albánii, Bosně a Hercegovině, Kosovu v souladu s rezolucí Rady bezpečnosti OSN 1244/99, Černé hoře a Srbsku.