You are here

Evropské směrnice o bezpečnosti a ochraně zdraví při práci

European directives on safety and health at work
Směrnice je právní akt stanovený ve Smlouvě o EU. Je závazná v celém rozsahu a členské státy jsou povinny ji ve stanovené lhůtě provést ve vnitrostátním právu.

Článek 153 Smlouvy o fungování Evropské unie Evropskou unii opravňuje k přijímání směrnic v oblasti bezpečnosti a ochrany zdraví při práci. Rámcová směrnice se svou širokou oblastí působnosti, jakož i další směrnice zaměřené na konkrétní aspekty bezpečnosti a ochrany zdraví při práci představují základ evropských právních předpisů v oblasti bezpečnosti a ochrany zdraví.

Členské státy mohou v zájmu ochrany pracovníků přijmout při provádění směrnic EU do vnitrostátního práva přísnější pravidla. Legislativní požadavky v oblasti bezpečnosti a ochrany zdraví při práci se tak mohou v jednotlivých členských státech EU lišit.

Směrnice podle témat

Shrnutí směrnic jsou k dispozici pouze v angličtině, ale odkazy na konci každého shrnutí vedou k úplnému znění směrnice ve všech jazycích EU.

Kromě rámcové směrnice byla přijata série jednotlivých směrnic zaměřených na konkrétní aspekty bezpečnosti a ochrany zdraví při práci. Rámcová směrnice se nicméně i nadále uplatňuje ve všech oblastech, jichž se týkají jednotlivé směrnice. Pokud jednotlivé směrnice obsahují přísnější a konkrétnější ustanovení, jsou rozhodující tato zvláštní ustanovení. Jednotlivé směrnice přizpůsobují zásady rámcové směrnice:

  • konkrétním úkolům (např. ruční manipulaci s nákladem),
  • specifickým rizikům při práci (např. expozici nebezpečným látkám nebo fyzikálním činidlům),
  • specifickým pracovištím a odvětvím (např. přechodným pracovištím, těžebním odvětvím, rybářským lodím),
  • specifickým skupinám pracovníků (např. těhotným ženám, mladým pracovníkům, pracovníkům s pracovní smlouvou na dobu určitou),
  • určitým pracovním aspektům (např. organizaci pracovní doby).

Jednotlivé směrnice definují, jak tato rizika posuzovat, a v některých případech stanovují limitní hodnoty pro některé látky nebo činitele.

Kromě toho se několik směrnic EU vycházejících z článku 114 Smlouvy o fungování Evropské unie týká bezpečnostních a zdravotních aspektů. Na tomto právním základě byla přijata série technických směrnic v rámci tzv. nového přístupu, s jejichž pomocí evropské organizace pro normalizaci – Evropský výbor pro normalizaci (CEN), Evropský výbor pro normalizaci v elektrotechnice (CENELEC) a Evropský úřad pro telekomunikační normy (ETSI) – pravidelně stanovují a aktualizují evropské normy.

Evropský legislativní proces 

Strategický rámec EU pro oblast bezpečnosti a ochrany zdraví při práci pro období 2014–2020 stanovuje politický rámec pro evropskou politiku bezpečnosti a ochrany zdraví. Výchozím bodem pro legislativní iniciativy na evropské úrovni je legislativní návrh předložený Evropskou komisí. Směrnice EU přijímají „řádným legislativním postupem“ Evropská rada a Evropský parlament. V některých případech převádějí legislativní pravomoc přizpůsobovat směrnice technickému pokroku na Evropskou komisi.

Zásadní úlohu v evropském postupu rozhodování v oblasti bezpečnosti a ochrany zdraví při práci hrají evropští sociální partneři, jelikož musí být v různých fázích konzultováni. Smlouva o fungování Evropské unie rovněž předpokládá možnost uzavírat autonomní dohody. Doposud bylo výsledkem evropského sociálního dialogu přijetí několika autonomních dohod.

Historické pozadí právních předpisů o bezpečnosti a ochraně zdraví

První evropské směrnice o bezpečnosti a ochraně zdraví při práci byly přijaty na základě obecných ustanovení o harmonizaci trhu. Bylo to způsobeno tím, že až do poloviny 80. let minulého století Smlouva nestanovovala výslovnou zákonodárnou pravomoc v oblasti bezpečnosti a ochrany zdraví při práci. Předtím se na bezpečnost a ochranu zdraví při práci pohlíželo jako na doplněk harmonizace trhu a hospodářských politik Evropského hospodářského společenství. Na tomto základě byla například přijata směrnice 77/576/EHS o harmonizaci vnitrostátních předpisů o bezpečnostních značkách na pracovišti nebo směrnice 78/610/EHS o harmonizaci limitů expozice monomerům vinylchloridu při práci.

Jednotný evropský akt z roku 1987 byl významným krokem vpřed v tom, že do Smlouvy zavedl nové právní ustanovení o sociální politice s cílem dosáhnout „zlepšení, zejména v pracovním prostředí, z hlediska bezpečnosti a ochrany zdraví pracovníků“. Vložením tohoto ustanovení do Smlouvy se důležitost bezpečných pracovních podmínek stala zjevnou. Kromě toho nová kapitola věnovaná sociálním otázkám opravňuje Evropskou komisi k podpoře sociálního dialogu mezi zaměstnavateli a zástupci pracovníků na evropské úrovni.

S Amsterodamskou smlouvou v roce 1997 byla začleněním sociální dohody do Smlouvy dále posílena zákonodárná pravomoc v oblasti evropských sociálních politik. Lisabonská smlouva, kromě přečíslování článků o sociální politice, zachovala podstatu ustanovení původních článků 136 a násl. Smlouvy o ES (nyní články 151 a násl. Smlouvy o fungování Evropské unie).